Na konci listopadu se uzavře 74. ročník Mistrovství světa formule 1, ale kdo se stal jejím šampionem už oficiálně víme od října a neoficiálně tak nějak od poloviny sezony. Max Verstappen byl letos skutečně nedostižný a že se nejedná jen o superioritu monopostu Red Bull podtrhuje svými nevýraznými výkony týmový kolega Sergio Perez. Jen pro ilustraci – i kdyby v týmu figuroval jen Verstappen, Red Bull by stále vedl pohár konstruktérů.
Dominance jednoho závodníka má negativní vliv na sportovní atraktivnost šampionátu a dramatizace jednotlivých velkých cen tím značně trpí. Diváci chtějí vidět souboj o nejcennější vavříny a málokoho uspokojí sledovat rozuzlení otázky, kdo se stane prvním z poraženým. Tedy záleží na tom, kdo tím druhým v pořadí je. Pokud se na stupních vítězů začne objevovat outsider předsezonních prognóz, pozornost televizních obrazovek se soustředí na situaci za lídrem závodu. Aston Martin a Fernando Alonso o tom vím své… Pardon McLaren a Lando Norris s Oscarem Piastrim. Pravda je taková, že velké ceny nepostrádaly akčnost. Jediné, co se pramálo měnilo, bylo jméno jezdce na čele výsledkové listiny.
Jen co skončila éra Mercedesu a Lewise Hamiltona, vrátilo se období Red Bullu v čele s Maxem Verstappenem. Jejich výměna na trůnu formule 1 v roce 2021 přikovala miliony nových i staronových diváků k televizním obrazovkám. Sportovní drama, které se odehrávalo po celou sezonu, však bylo na poměry F1 unikátem a kdo očekával podobný průběh i v následujících letech, dostal sprchu studeného Red Bullu. Verstappen vládne železnou rukou a všichni si přejí, ať alespoň jeden tým ze zbývajících devíti odvede stejně dobrou práci jako Red Bull Racing a vytvoří podmínky pro skutečný souboj o titul.
Už čtrnáct let pozorujeme, jak Red Bull a Mercedes přepisují rekordy. Více než dekádu se v poháru jezdců nebo týmů neprosadil nikdo jiný než tyto dvě stáje se sídlem ve Velké Británii. Jenže rekordy jsou od toho, aby se překonávaly, a zatímco v současnosti nás dominance připravuje o zážitky, za několik let se budeme na toto období ohlížet s respektem k danému závodníkovi. Byli jsme u toho, když jeden z nejlepších pilotů vládl formuli 1. Viděli jsme jeho precizní práci za volantem a s odstupem času se mu hluboce klaníme.
Kdo si pamatuje rudou éru Michaela Schumachera a Ferrari, patrně ho v určitém období přestala formule 1 bavit. Nebo už alespoň nepotřeboval vidět všechny velké ceny. Mně se to stalo, a to jsem byl zarytým Schumacherovým fanouškem. Zejména sezony 2002 a 2004 postrádaly napětí a před startem závodu jsme si tak akorát kladli otázku, jaké gesto Schumacher na stupních vítězů dneska udělá. Každopádně jeho spanilé jízdy jsme (alespoň částečně) sledovali a nyní si můžeme s hrdostí říct, že jsme tohoto německého génia volantu sledovali v přímém přenosu.
Když jsem před několika lety navštívil Festival rychlosti v Goodwoodu, s přáteli jsme se u večerního piva dali do řeči s místním postarším Angličanem. Samozřejmě jsme se bavili o motorsportu a padlo jméno Jim Clark. Nad jeho talentem a precizní jízdou jsme se my, jakožto zástupci generace osmdesátých a pozdějších let, rozplývali. Vidět na vlastní oči velké ceny z 60. let by bylo něco fantastického. Anglický gentleman se nás ale snažil vyvést z omylu. „Ty závody byly nudné. Jim Clark odstartoval, všem ujel a vyhrál,“ vzpomínám si přesně na jeho slova. „Alespoň jste ho viděl závodit,“ oponovali jsme. Pravdu jsme měli všichni. Tehdejší závody vesměs postrádaly současnou dramatičnost, na druhou stranu excelovaly v jiných dnes už nemyslitelných aspektech – krásná symfonie motorů, na vlastní oči pozorovatelná práce s volantem a technická křehkost monopostů, způsobující častá odstoupení.
Zažít převahu jednoho závodníka znamená, že se tu a tam budete nudit. Po letech, když už se všechna jeho prvenství ztratila v zrnkách písku, však budete rádi, že jste byli přímými svědky jeho jedinečného talentu.