Formule 1 v České republice, potažmo Československu, je stokrát přehrávanou písničkou. Bývaly doby, kdy jsme k tomu měli velmi blízko. A také éry, kdy jsme tuto myšlenku považovali za utopii. Propojení Brna a F1 je ovšem věčné a je jedno, jestli se budeme dívat do minulosti, nebo se budeme těšit ze současnosti, která nám přináší historické monoposty.
Kdo zná alespoň trochu historii Masarykova okruhu, určitě ví, že formule 1 zavítala do Brna už ve třicátých letech. Akorát se tomu ještě neříkala formule 1 a jezdci místo bodů získávali peněžité odměny a plakety. V roce 1949 už se pojem formule 1 začal usazovat v názvosloví prestižních velkých cen a k ní patřila i ta československá. Dopadla dobře, jenže další ročník už se nikdy nekonal. F1 nevyhovovala podstatě socialistického zřízení a největším trnem v oku byl fakt, že zahraniční jezdci si získané valuty odvážejí za hranice. F1 zmizela i ze zpravodajství a v období padesátých let nepsal o mistrovství světa ani časopis Svět motorů. Tedy pokud se někdo nezabil. Motorsport byl za hranicemi železné opony jen krvavým sportem, ve kterém jezdci umírali a zámožní týmoví šéfové dál bohatli…
Na počátku šedesátých let docházelo v socialistických státech k postupnému uvolňování napětí. O formuli 1 se už psalo a východoevropskými jezdci obsazovaná motocyklová velká cena v Brně začala otevírat brány i směrem na západ. V roce 1965 byla uspořádána první velká cena motorek, započítávána do mistrovství světa. A formule 1? Ta přijela o dva roky později.
Brno mělo díky motocyklům skvěle připravený přírodní okruh, a tak se nějak přihodilo, že 3. září 1967 přijel na automobilovou šestihodinovku i monopost BRM P83 s úžasným šestnáctiválcovým motorem. Po bezmála dvaceti letech tak mohli českoslovenští diváci spatřit formuli 1 a jejího skutečného jezdce. Mike Spence se toho roku stal členem týmu BRM (oficiálně Owen Racing Organisation) po boku Jackieho Stewarta.
BRM s šestnáctiválcovým motorem byl neskutečný stroj. A především na svou dobu unikát. Každý stavěl osmiválce (a Ferrari dvanáctiválce), ale u BRM si znovu postavili hlavu a šli cestou komplikovaného agregátu. Tak složitého, že trpěl na časté poruchy. Však také Stewart dojel do cíle jen ve dvou z jedenácti mistrovských závodů. Spence byl větším šťastlivcem a dojel šestkrát.
Ale zpět na brněnský okruh (Masarykův okruh se mu nesmělo říkat). Spence a jeho BRM bylo magnetem na diváky. Když usedl za volant a rozjel se k demonstrační jízdě na třináctikilometrovém okruhu, jeho šestnáctiválec se rozezněl všemi dolinami a zákoutími venkovského Brna. Dokážu si představit, jak lidem naskakovala husí kůže.
Spence zajel demonstrační kolo časem 4:48,8 minuty. Rozhodně nejel naplno, ale pro srovnání: ten rok zajelo Porsche 906 kvalifikační čas o 38 sekund pomaleji.
Mike Spence po sobě zanechal úžasný dojem a spekulace, zdali má opět Brno šanci na F1. Pražské jaro bylo za rohem a socialismus měl nastavit svou lidskou tvář. Tak že by snad? Pak ale s invazí vojsk Varšavské smlouvy spadla klec a z formule 1 zbyla jen vzpomínka. Spousta lidí má na Spenceho památku v podobě cenné českojazyčné brožury BRM. Ti šťastlivější i Spenceho podpis.