18.05.2026
Taky na vás vyskočil teaser nového hypercaru od McLarenu? Naznačuje, že návrat na scénu vytrvalostních závodů bude velkolepý. Zároveň vnukává pocit, že se do sportovních prototypů nevrací jen značka, ale hlavně historická tradice a dávno zapomenutý nesplněný sen – vyhrát Le Mans ve voze vlastní konstrukce. Bruce McLaren k Le Mans neměl nikdy daleko – v šedesátkách závodníci střídali kategorie jako ponožky a jedna z jeho úplně prvních konstrukcí byl sportovní prototyp.
McLaren přemýšlel dopředu. Cítil, že americká scéna sportovních vozů poroste raketovým tempem. Jeho zaměstnavatel John Cooper byl sice technickým inovátorem, ale v businessu zůstával poněkud konzervativní a o expanzi nechtěl ani slyšet. O to ráznější důvod pro McLarena, zkusit to dělat celé po svém.
Po tom, co z týmu odešel Jack Brabham a založil vlastní stáj, musel McLaren začít nenápadně. Cooper Brabhamovo krok k osamostatnění bral jako zradu a krádež know-how. Bruce byl stále na Cooperovo výplatní pásce a zatím nehodlal ztrátu pozice v týmu riskovat, protože neměl kapitál, ani konkrétní plán. Prvním krokem k nezávoslosti byla úprava vozů pro Tasmánskou sérii pod hlavičkou vlastního týmu McLaren Racing. Fungovalo to, vyhrál titul a brzy přišel na řadu i první sporťák. Základem se stal Zerex Special Rogera Penskeho – konstrukce, které Američané přezdívali „cheater special“. V podstatě to byla formule 1 značky Cooper převlečená za sportovní vůz. McLaren ji koupil, vyzkoušel a naplánoval svou vlastní přestavbu.
Bruceho parťák Eoin Young mezitím kdesi v Surrey našel – jeho slovy „odpornou stodolu“ – kterou tým sdílel se stavební firmou parkující zde své špinavé grejdry a buldozery. Podlaha té barabizny tvořila především směs oleje, prachu a zaschlé špíny, kterou každý den těžkotonážní stroje přitáhly. Právě tam, v zapadlém rohu zastíněném stavební technikou, vznikl první závoďák značky McLaren.
Tedy, ne tak úplně. Již zmíněná Cooperova bolístka po ‘zradě’ Brabhama byla moc čerstvá a název vozu “McLaren” by rozhodně neprošel. Vůz proto nesl konzervativní označení Cooper Oldsmobile. A pozor – nebyl oranžový! Historku s barvou popsal Young ve své knize McLaren memories: “Auto jsme dokončili v neděli ráno a byl jsem vyslán na nákup barvy. Neděle byla tehdy pro celý svět dnem odpočinku. Jenže my, uznávající bohy motorsportu, jsme byli těžce mimo běžnou realitu. Jediný obchod, který jsem našel otevřený, bylo zahradnictví.”
Young se vrátil do dílny s kýblem zelené barvy na vrata a aby toho nebylo málo, před odesláním na první závody do Kanady se nestihl dokončit výfukový systém. Ze zádi proto ku nebi trčelo osm trubek, z každého válce jedna. Proto jej nazvali “Báječně zelený obr”. Bruce v tu dobu současně jezdil tovární program Fordu v endurance disponujícím téměř bezedným rozpočtem a akorát se vrátil z testu na Le Mans, aby jej tým o dvou mechanicích posadil do kreace natřené barvou na vrata, sestavené v zaprášené a umaštěné dílně. O pár týdnů později s “Báječně zeleným obrem” vyhrál v Kanadě.
Právě proto pro mě osobně McLarenovo sen o vítězství v Le Mans na voze nesoucím vlastní jméno skončil v létě 1970, spolu se svým nositelem. Předcházely tomu snahy o homologaci modelu pro francouzskou čtyřiadvacetihodinovku a o pětadvacet let později odkaz dovršil Gordon Murray s vítězným F1 GTR. Nyní to bude o pokračování tohoto odkazu a expanzi papájové armády na scénu sportovních prototypů, což může značce a globálnímu motorsportu přinést řadu benefitů.