29.05.2026 (původně vyšlo v magazínu Racing Journal)

Byl Alain Prost lepším závodníkem než Ayrtona Senna? Prost strávil v McLarenu po boku Senny dvě sezóny a v obou případech získal více bodů než jeho sok z Brazílie. Dohromady nasbíral 186 bodů, zatímco Senna jen 154. A to v době, kdy se hodnotilo pouze prvních šest pozic a za vítězství se rozdávalo devět bodů. Jenže tehdy se také započítával jen určitý počet nejlepších výsledků a zbytek se nemilosrdně škrtal. Proto také v roce 1988 získal titul Senna a nikoliv Prost, byť nasbíral o 11 bodů víc.

Byl tedy Francouz rychlejší? Jistěže ne. Prost postrádal Brazilcovu rychlost a nemilosrdnou odhodlanost. Kvalifikační skóre je toho jasným důkazem. Senna nasbíral za dvě společné sezóny 22 pole position, Prost pouhá čtyři. Když se ti dva utkali v boji o pozice, byl to Prost, kdo většinou ustoupil a přenechal cestu Sennovi, který nechával nohu na plynovém pedálu do toho nejzazšího momentu. 

Bavíme se o období, kdy každý jezdec nesl zodpovědnost za svůj osud. Kdo chtěl víc, přidal (nebo nebrzdil). Prostovi už bylo přes 30, měl na kontě dva tituly a vévodil tabulce v počtu vítězství, takže každá konfrontace s odhodlaným Sennou mu vykrádala důvěru, odvahu, a především chuť nadále setrvávat u McLarenu, ve kterém si hověl od roku 1984. Prost už neměl potřebu riskovat zdraví jen proto, aby mohl vzít zatáčku o něco rychleji. Jeho končetiny se možná snažily vytvořit mu ten malý kousek rychlosti navíc, ale mozek se bránil, protože už stál na hranici katastrofy. 

Prost měl štěstí v tom, že McLaren nepostavil pro rok 1989 tak spolehlivé monoposty jako v předchozím roce. Senna odstoupil z prvního místa kvůli technickým problémům ve čtyřech případech a přesně tyto čtyři závody Prost vyhrál. 

Prostovi hrála do karet i Sennova bezbřehá neústupnost. Brazilec kolidoval s Nigelem Mansellem při boji o vedení ve Velké ceně Portugalska a oba odstoupili. Přitom Mansellovi už několik kol ukazovali černou vlajku za couvání na pit lane. Mansellovo ignorování černé vlajky mělo dohru v podobě zákazu startu na následující Velké ceně Španělska v Jerezu, kde se shodou okolností stejného prohřešku dopustil sám Senna. V páteční kvalifikaci ignoroval všechny možné varovné vlajky – žlutou, červenou a černou. Gregor Foitek měl vážnou nehodu a kvalifikace byla zastavena, ale Senna dál kroužil po trati a najel devět kol, plně ignorující jakoukoliv vlajku. Senna dostal finanční pokutu 20 000 dolarů (Mansell musel platit 50 000) a byly mu smazány časy z ilegálních kvalifikačních kol. Nic víc, nic míň. Dva prakticky totožné případy, ale rozdílné tresty, což je ze zpětného pohledu na napjaté vztahy Senny a prezidenta FIA Jeana-Marie Balestreho velmi překvapivé. Jenže kdyby dostal Senna zákaz startu, Prost by okamžitě slavil titul bez finálového souboje. A to nemohla formule 1 připustit.

Po závodě v Jerezu, který Senna vyhrál, se šampionát přesunul do Japonska, kde došlo k nechvalně proslulé havárii dvou protagonistů a následné diskvalifikaci Senny za zkrácení tratě.

Prost získal v roce 1989 třetí titul a utíkal od McLarenu, daleko od Senny, který mu vstoupil do hlavy a psychicky ho pokořil. Prost sice porazil Sennu na body, ale rozhodně nebyl tím rychlejším z této dvojice. Pan profesor Prost se nedokázal vyrovnat se Sennovou komplikovanou osobností a o sezóně 1989 prohlásil, že byla tou nejhorší v jeho kariéře.

Něco mi říká, že vysílací práva na sportovní akce, potažmo na motorsport, se postupně začnou stěhovat na streamovací služby jako Netflix, Amazon Prime a další. Televizní vysílání začíná být stárnoucím médiem, kterému čím dál více konkurují streamovací platformy. Děje se tak po celém světě a televizní skupiny na to reagují vlastními placenými službami s bohatým obsahem. Pouze Česká televize poskytuje svůj obsah zdarma, ale kvůli boji o televizní poplatky lze očekávat, že se iVysílání dříve či později schová za platební bránu.

Co mě ale vede k tomu, že se sport přesune na streamovací média, která nejsou propojena s televizními společnostmi? Prostý pohled na plán vysílání. Ono se to totiž už děje. 

V NASCAR si loni vyjednali prodej vysílacích práv na sedm let v hodnotě 177,4 miliardy korun. A jak bývá v tomto šampionátu zvykem, jednotlivé závody si rozdělují různé televizní společnosti, takže na část sezóny koukáte například na Fox, poté na TNT a podobně. Jenže nyní se mezi tradiční televizní stanice vklínila i streamovací služba Amazon Prime, která exkluzivně odvysílá pět závodů. 

NASCAR tak následuje další sporty, které se částečně stěhují ze satelitů do online prostředí. Amazon Prime má vysílací práva i na fotbalovou Ligu mistrů ve Velké Británii a ve velkém to do sportů hrnou i další streamovací služby. Apple TV+ vysílá v USA baseballovou i fotbalovou ligu a v nejvyšším vedení společnosti možná pokukují i po F1, což by dávalo v souvislosti s uvedením filmu F1 s Bradem Pittem logiku. Ovšem je tady další velký hráč, který může rozpoutat velkou bitvu o vysílací práva na F1 v USA – Netflix.

Televize ESPN vysílá přímé přenosy formule 1 od roku 2018 a současná smlouva vyprší na konci letošního roku. Kdo bude čím dál populárnější šampionát vysílat příští sezónu? Netflix má vazby na populární Drive to Survive, navíc přímé sportovní přenosy si také vyzkoušel. Loni koupil za 3,4 miliardy korun práva na vysílání dvou vánočních utkání nejvyšší ligy amerického fotbalu NFL, dále získal desetiletý kontrakt na vysílání wrestlingu. 

Netflix je tedy možná tím nejžhavějším kandidátem na zakoupení vysílacích práv F1 pro rok 2026. Co to znamená pro české fanoušky? Prozatím nic zásadního, jen patrně větší možnost výběru – pokud Netflix uvolní F1 i mimo americký trh. Není důvod příliš spekulovat o tom, jestli by tak učinil. Vždyť i vánoční zápasy NFL bylo možné sledovat v ČR, byť jen s anglickým komentářem. Jenže pokud zrovna nelpíte na komentářích v rodném českém nebo slovenském jazyce, dává vám to zmiňovanou možnost výběru. Jen si zkuste spočítat, kolik měsíčně utrácíte za různé licence a služby. S rostoucími cenami si lidé za některé zbytečnosti dobrovolně utahují opasky. Jde o princip a logické uvažování. Proč pravidelně platit za něco, co skoro nevyužívám? Takže si zaplatím Netflix s F1 za 239 Kč měsíčně? Nebo F1 TV Premium za 188 Kč? Nebo Oneplay za 599 Kč, případně si za stanici Nova Sport 5 a 6 připlatím u svého poskytovatele? Záleží na osobních preferencích, ale současná společnost stejně míří k tomu, že nebudeme „vlastníky“ a vše si budeme půjčovat a pronajímat. Chcete koukat na F1 v češtině? Měsíčně plaťte (to chápu). Chcete mít vyhřívaný volant v BMW? Měsíčně plaťte (to mě vytáčí). Chcete doma tisknout na tiskárně HP? Měsíčně plaťte (to mě vytáčí).

Formule 1 v České republice, potažmo Československu, je stokrát přehrávanou písničkou. Bývaly doby, kdy jsme k tomu měli velmi blízko. A také éry, kdy jsme tuto myšlenku považovali za utopii. Propojení Brna a F1 je ovšem věčné a je jedno, jestli se budeme dívat do minulosti, nebo se budeme těšit ze současnosti, která nám přináší historické monoposty. 

Kdo zná alespoň trochu historii Masarykova okruhu, určitě ví, že formule 1 zavítala do Brna už ve třicátých letech. Akorát se tomu ještě neříkala formule 1 a jezdci místo bodů získávali peněžité odměny a plakety. V roce 1949 už se pojem formule 1 začal usazovat v názvosloví prestižních velkých cen a k ní patřila i ta československá. Dopadla dobře, jenže další ročník už se nikdy nekonal. F1 nevyhovovala podstatě socialistického zřízení a největším trnem v oku byl fakt, že zahraniční jezdci si získané valuty odvážejí za hranice. F1 zmizela i ze zpravodajství a v období padesátých let nepsal o mistrovství světa ani časopis Svět motorů. Tedy pokud se někdo nezabil. Motorsport byl za hranicemi železné opony jen krvavým sportem, ve kterém jezdci umírali a zámožní týmoví šéfové dál bohatli…

Na počátku šedesátých let docházelo v socialistických státech k postupnému uvolňování napětí. O formuli 1 se už psalo a východoevropskými jezdci obsazovaná motocyklová velká cena v Brně začala otevírat brány i směrem na západ. V roce 1965 byla uspořádána první velká cena motorek, započítávána do mistrovství světa. A formule 1? Ta přijela o dva roky později.

Brno mělo díky motocyklům skvěle připravený přírodní okruh, a tak se nějak přihodilo, že 3. září 1967 přijel na automobilovou šestihodinovku i monopost BRM P83 s úžasným šestnáctiválcovým motorem. Po bezmála dvaceti letech tak mohli českoslovenští diváci spatřit formuli 1 a jejího skutečného jezdce. Mike Spence se toho roku stal členem týmu BRM (oficiálně Owen Racing Organisation) po boku Jackieho Stewarta. 

BRM s šestnáctiválcovým motorem byl neskutečný stroj. A především na svou dobu unikát. Každý stavěl osmiválce (a Ferrari dvanáctiválce), ale u BRM si znovu postavili hlavu a šli cestou komplikovaného agregátu. Tak složitého, že trpěl na časté poruchy. Však také Stewart dojel do cíle jen ve dvou z jedenácti mistrovských závodů. Spence byl větším šťastlivcem a dojel šestkrát. 

Ale zpět na brněnský okruh (Masarykův okruh se mu nesmělo říkat). Spence a jeho BRM bylo magnetem na diváky. Když usedl za volant a rozjel se k demonstrační jízdě na třináctikilometrovém okruhu, jeho šestnáctiválec se rozezněl všemi dolinami a zákoutími venkovského Brna. Dokážu si představit, jak lidem naskakovala husí kůže. 

Spence zajel demonstrační kolo časem 4:48,8 minuty. Rozhodně nejel naplno, ale pro srovnání: ten rok zajelo Porsche 906 kvalifikační čas o 38 sekund pomaleji. 

Mike Spence po sobě zanechal úžasný dojem a spekulace, zdali má opět Brno šanci na F1. Pražské jaro bylo za rohem a socialismus měl nastavit svou lidskou tvář. Tak že by snad? Pak ale s invazí vojsk Varšavské smlouvy spadla klec a z formule 1 zbyla jen vzpomínka. Spousta lidí má na Spenceho památku v podobě cenné českojazyčné brožury BRM. Ti šťastlivější i Spenceho podpis.

Původně jsem chtěl napsat komentář o tom, jak na věku nezáleží, ale v prosinci mě s tímto námětem předběhl britský novinář Matt Bishop pro magazín Motor Sport. Jeho článek jsem nakonec nečetl, protože jsem nechtěl, aby mě jeho text jakýmkoliv způsobem ovlivnil. Hlavně abyste si pak nemysleli, že od něj opisuji, což je hodně neetický nešvar českých redakcí, které si myslí, že když doslova přeloží úvod zahraničního článku, nikdo se to u nás nedozví. Upozorňuji, že si toho všimneme. My, co sledujeme motorsport a čteme si o něm v několika jazycích (Dobře, já pouze v angličtině. S němčinou jsem to daleko nedotáhl), víme, že některé redakce se nebojí kopírovat slovo od slova. Takže prosím nedělejte to. Nebo alespoň uvádějte zdroj, případně se přímo odkazujte a rozebírejte nějaký zahraniční text. Třeba jako já teď. 

„Nemyslím si, že je možné, aby někdo zcela ztratil zájem o závody velkých cen. Mohou se objevit náznaky ochabující náklonosti, ale kompletní ztráta zájmu je velmi nepravděpodobná,“ napsal známý britský novinář Dennis Jenkinson pro magazín Motor Sport v roce 1973.

Jeho článek s názvem Kdy jste ztratili zájem (orig. When did you lose interest) jsem četl před mnoha lety a určité fragmenty mi utkvěly v paměti. Tak jsem si dal tu práci a znovu ho vyhledal a přečetl. Asi už jste pochopili, že téma na věku nezáleží jsem opustil, je to tak?

Jenkinson v článku rozebírá otázku, zdali je možné ztratit zájem o velkou cenu, potažmo formuli 1. Zmiňuje v něm, jak při svých návštěvách motoristických podniků občas potkává osoby, které tesknou nad tím, jak už závody nejsou co bývaly. Opakuji, že se jedná o článek z roku 1973. Lidé si stěžovali na tvar monopostů, vypadající jak skateboardový prkna na gumových kolečkách nebo jako letadla kvůli přítlačným křídlům. Jak všechna auta vypadají stejně a práce za volantem už není vidět. A co teprve v útrobách helmy zmizelé grimasy….

Když takový článek čtete o padesát let později, uvědomíte si, jak málo se toho změnilo. Notoričtí stěžovači jsou s námi pořád. Rozdíl je pouze v tom, že před padesáti lety si lidé romantizovali éru auto unionů a mercedesů nebo poválečné období formule 1. Doba se ale posunula, takže současní stěžovači se rozplývají nad sedmdesátými až devadesátými léty (vždy záleží na tom, s kým se zrovna bavíte).

Vtipné je, že nehledě na období, vytýkají stěžovači pořád ty stejné zápory. Dokola vyhrává Stewart/Verstappen, jalově moderní okruhy jako Paul Ricard/Losail a podobně. Jako kdyby napříč časem existovaly unifikované námitky na to, proč je současná formule 1 špatná. Jen se v závislosti na době dosazuje aktuální startovní listina nebo kalendář. 

Každý dobový namítač vám ale uvede přesné důvody, proč ho F1 nezajímá. Většinou jde do takových detailů, až se pozastavujete nad jeho perfektním přehledem o současném stavu. Na to, že dotyčného formule 1 nezajímá, toho ví až podezřele mnoho. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli se týmy auto union a mercedes vrátily po válce k závodům, s nimi bych si velmi rád popovídal o tom, proč ztratili zájem o motorsport,“ vysvětloval Jenkinson.

Řekl bych, že máme v povaze sklon k nářkům a hledáme spřízněnou duši, s níž můžeme hanit všechno současné a zároveň si růžově malovat minulost. Takže až potkáte notorického stěžovatele, vyslechněte si jeho názory a zmiňte se mu, že před padesáti lety si lidé stěžovali na stejné věci jako dnes. A kdo ví, třeba v budoucnu narazím na článek z pozdních třicátých let, který bude kritizovat tehdejší dobu a rozplývat se nad krásou a surovostí závodů z počátku letopočtu 1900.

Na konci listopadu se uzavře 74. ročník Mistrovství světa formule 1, ale kdo se stal jejím šampionem už oficiálně víme od října a neoficiálně tak nějak od poloviny sezony. Max Verstappen byl letos skutečně nedostižný a že se nejedná jen o superioritu monopostu Red Bull podtrhuje svými nevýraznými výkony týmový kolega Sergio Perez. Jen pro ilustraci – i kdyby v týmu figuroval jen Verstappen, Red Bull by stále vedl pohár konstruktérů. 

Dominance jednoho závodníka má negativní vliv na sportovní atraktivnost šampionátu a dramatizace jednotlivých velkých cen tím značně trpí. Diváci chtějí vidět souboj o nejcennější vavříny a málokoho uspokojí sledovat rozuzlení otázky, kdo se stane prvním z poraženým. Tedy záleží na tom, kdo tím druhým v pořadí je. Pokud se na stupních vítězů začne objevovat outsider předsezonních prognóz, pozornost televizních obrazovek se soustředí na situaci za lídrem závodu. Aston Martin a Fernando Alonso o tom vím své… Pardon McLaren a Lando Norris s Oscarem Piastrim. Pravda je taková, že velké ceny nepostrádaly akčnost. Jediné, co se pramálo měnilo, bylo jméno jezdce na čele výsledkové listiny.

Jen co skončila éra Mercedesu a Lewise Hamiltona, vrátilo se období Red Bullu v čele s Maxem Verstappenem. Jejich výměna na trůnu formule 1 v roce 2021 přikovala miliony nových i staronových diváků k televizním obrazovkám. Sportovní drama, které se odehrávalo po celou sezonu, však bylo na poměry F1 unikátem a kdo očekával podobný průběh i v následujících letech, dostal sprchu studeného Red Bullu. Verstappen vládne železnou rukou a všichni si přejí, ať alespoň jeden tým ze zbývajících devíti odvede stejně dobrou práci jako Red Bull Racing a vytvoří podmínky pro skutečný souboj o titul. 

Už čtrnáct let pozorujeme, jak Red Bull a Mercedes přepisují rekordy. Více než dekádu se v poháru jezdců nebo týmů neprosadil nikdo jiný než tyto dvě stáje se sídlem ve Velké Británii. Jenže rekordy jsou od toho, aby se překonávaly, a zatímco v současnosti nás dominance připravuje o zážitky, za několik let se budeme na toto období ohlížet s respektem k danému závodníkovi. Byli jsme u toho, když jeden z nejlepších pilotů vládl formuli 1. Viděli jsme jeho precizní práci za volantem a s odstupem času se mu hluboce klaníme. 

Kdo si pamatuje rudou éru Michaela Schumachera a Ferrari, patrně ho v určitém období přestala formule 1 bavit. Nebo už alespoň nepotřeboval vidět všechny velké ceny. Mně se to stalo, a to jsem byl zarytým Schumacherovým fanouškem. Zejména sezony 2002 a 2004 postrádaly napětí a před startem závodu jsme si tak akorát kladli otázku, jaké gesto Schumacher na stupních vítězů dneska udělá. Každopádně jeho spanilé jízdy jsme (alespoň částečně) sledovali a nyní si můžeme s hrdostí říct, že jsme tohoto německého génia volantu sledovali v přímém přenosu. 

Když jsem před několika lety navštívil Festival rychlosti v Goodwoodu, s přáteli jsme se u večerního piva dali do řeči s místním postarším Angličanem. Samozřejmě jsme se bavili o motorsportu a padlo jméno Jim Clark. Nad jeho talentem a precizní jízdou jsme se my, jakožto zástupci generace osmdesátých a pozdějších let, rozplývali. Vidět na vlastní oči velké ceny z 60. let by bylo něco fantastického. Anglický gentleman se nás ale snažil vyvést z omylu. „Ty závody byly nudné. Jim Clark odstartoval, všem ujel a vyhrál,“ vzpomínám si přesně na jeho slova. „Alespoň jste ho viděl závodit,“ oponovali jsme. Pravdu jsme měli všichni. Tehdejší závody vesměs postrádaly současnou dramatičnost, na druhou stranu excelovaly v jiných dnes už nemyslitelných aspektech – krásná symfonie motorů, na vlastní oči pozorovatelná práce s volantem a technická křehkost monopostů, způsobující častá odstoupení. 

Zažít převahu jednoho závodníka znamená, že se tu a tam budete nudit. Po letech, když už se všechna jeho prvenství ztratila v zrnkách písku, však budete rádi, že jste byli přímými svědky jeho jedinečného talentu.