Brad Pitt se právě teď herecky podílí na vzniku nového závodního snímku bájného Hollywoodu. V posledních letech se tato kategorie filmové tvorby nebývale rozrostla. Vzpomeňme na nedávný hit Ferrari či o několik sezón starší Rush anebo Ford versus Ferrari.

Kromě výše zmíněných počinů si můžeme držet palce a dále vzpomenout na Days of Thunder s Tomem Cruisem, bezmezně ikonický Le Mans se Stevem McQueenem a Grand Prix od Johna Frankenheimera. Vyjmenovávání snímků, kde na sebe hřmotně upozorňují závodní motory, tímto u leckoho končí.

A není se čemu divit. Ve výše vzpomenutých titulech shledáme jak skvělé herecké obsazení a nadmíru dobře zpracovaný scénář, také i nebesky pečlivou stopu po snaze připodobnění filmového světa tomu reálnému. Snímek Rush v tomto směru jasně exceluje. V ostatních případech musíme zatnou zuby a při sledování Kena Milesa v Daytoně nemyslet na to, že jde o exteriéry nasbírané v dnes již neexistující Fontaně. Či jak Cole Trickle po dalším kontaktu se zdí i svými soupeři vyhrává v Darlingtonu, který se tak trošku jel v Atlantě nebo Phoenixu.

Snímky, na které si dnes již nikdo nevzpomene, se nemohou pyšnit kvalitním obsazením, případně nervy drásajícím příběhem. Mají v sobě ale dobové záběry z reálných závodů. V roce 1913 vznikl němý film zvaný The Speed Kings, ve kterém se mihne i Teddy Tetzlaf, vice-šampión soutěže AAA v roce 1912. Film nepostrádá záběry přímo ze závodního prostředí, tehdy ve městě Corona v Kalifornii.

Rok 1929 přinesl snímek s krásným názvem Speedway. V něm se blýsknul Oliver Hardy a nalezneme zde reálně záběry ze závodu Indianapolis 500 téhož roku. Použito bylo údajně 14 kamer, což na tehdejší dobu byl nepředstavitelný počet – použili tedy všechny. 

Závod Indy 500 si zahrál i ve snímku To Please a Lady (1950), ve kterém se Clark Gable zamiluje do Barbary Stanwyckové. My si však všimneme záběrů, ve kterých hoří vůz trojnásobného šampiona Indy 500 Mauriho Rose. Ten, mimo jiné, hrál i výraznou roli ve vývoji ovládání automobilů pro handicapované řidiče se zaměřením na absenci dolních končetin.

Avšak, kromě kinematograficky zachyceného sportovního prostředí, zde existuje nekonečná řada snímků, ve kterých se dvě a více dvoustopých vozidel pře o prvenství v cíli, který šachovnicovou vlajkou nedisponuje.

Snímek, který se nabízí je Fast and Furious neboli Rychle zběsile. Když pomineme filmovou franšízu se zesnuvším Paulem Walkerem a do desátého dílu přikovaným Vin Dieselem, najdeme v historii závodní filmografie stejnojmenný snímek z roku 1954. Děj se rozjíždí od okamžiku úniku neprávem (jak jinak) odsouzeného vraha jménem Frank Webster, který si jako rukojmí uzme krásnou blondýnku. Ta se čistě náhodou zrovna účastní nelegálního závodu, který ke vší nepředvídanosti končí v Mexiku.

Rok 1975 přinesl krátkometrážní počin C’etait un Rendez-vous Paris a v něm překrásnou studii pro ušní bubínky rozehraných pístů Ferrari 275 GTB, a to navzdory tomu, že vlastní jízda francouzskou metropolí byla realizována ve voze Mercedes 450SEL Sedan.

Ať už se jedná o snahu odrazit realitu sportovního prostředí či se divák může kochat modely značek dávno neexistujících – vždy to bude dobře strávený čas u blikající obrazovky.

Často slýcháváme, že leckterý závodník je lepší než kterýkoliv jiný. Michael Schumacher byl nejlepší, Lewis Hamilton byl ještě lepší, ale pak zazní jméno Juan Manuel Fangio a jsme opět na začátku. Míchání jablek s hruškami je oblíbené téma hovorů motoristických fanoušků, kteří svůj koníček mají natolik rádi, že se tu a tam nebojí popírat fyzikální zákony.

Srovnávání nesrovnatelného neboli porovnávání vodního melounu s keporkakem, což není ryba, bylo téma pro nás všechny v jakékoliv životní etapě – nás příznivců rychlých aut. Velmi populární bylo rovněž porovnávání formule 1 a americké scény IndyCar či jakékoliv jiné závodní série. Jsem přesvědčen, že to přetrvává dodnes.

Jenže ono to věčné srovnávání a dohady nad tím, kdo je z jaké planety lepší mimozemšťan, může narazit na reálné opodstatnění. Představme si jezdce, který si do svého životopisu může s klidným srdcem napsat druh: chameleon. Ano, toho ještěra, kterého ve své době zpopularizovala reklama firmy BASF na stále existující VHS kazety. Tato firma mimo jiné stále existuje.

Za nejúspěšnějšího chameleona by se dal označit Mario Andretti. Formule 1, IndyCar, Indianapolis 500, Daytona 500, 24h v LeMans, Pikes Peak, Silver Crown. Titul za titulem, vítězství za vítězstvím. Úspěchy Maria Andrettiho neusměrní už tak těžké téma, která závodní série je nejlepší. Ale naznačí, že míchání zeleniny s mořskými savci je možné.

Chameleonů bychom v historii světového motorsportu našli celou řadu. Ovšem zastavme se u nejčerstvějšího přírůstku této velice speciální závodnické kategorie.

Shane van Giesbergen se narodil ve městě Auckland na Novém Zélandě. Závodění se věnuje od raného věku a prvních úspěchů se dočkal ve věku 16 let. Psal se rok 2005 a mladičký Shane se v šampionátu Formula First umístil v konečném pořadí na třetí pozici. Uplynul rok a radoval se z titulu.

Toyota Racing Series byla poslední formulová zápletka a následně přesedlal do tolik populárních plecháčů. Od sezóny 2010 se vzhůru stoupající van Giesbergen věnoval výhradně vozům se zakrytými koly. Další titul přišel na řadu v roce 2016, kdy se radoval z prvního místa v rámci Blancpain Endurance Series. Následovaly úspěchy v 12hodinovce v Bathurstu a v sériích australských cesťáků, kde na několik let zapustil kořeny. Díky třem titulům ze Supercars Series se zařadil mezi motorsportovou smetánku. Chameleónství se u tohoto rychlíka projevilo v přeskakovaní z formulových vozů do kokpitu speciálů GT a nakonec do cestovních osmiválců.

Tímto ale příběh nekončí. Van Giesbergen totiž během léta setřel americké jezdce. Během amerického závodu. Na americké půdě. Vyhrál historicky první závod, který byl v nejvyšší sérii NASCAR pořádán na městském okruhu. Stalo se tak v Chicagu, což není podstatné. Dovolte mi několik čísel. Van Giesbergen se stal prvním Novozélanďanem, který startoval v NASCAR Cup Series. Sedmým jezdcem v historii, který dokázal vyhrát první závod při premiérovém startu a šestým neamerickým jezdcem, přesněji řečeno člověkem narozeným mimo USA, který se prokličkoval na pověstnou Victory Lane. Když se z vítězství v závodě Daytona 500 v roce 1967 radoval Mario Andretti, jenž do této statistky taky spadá, byl již americkým občanem. Ale nekažme si radost. V historii NASCAR mimo jiné najdeme další dva novozélandské jezdce, ti ale startovali v nižších soutěžích.

Ačkoliv je Shane van Giesbergen ostřílený mazák, lze ho stále považovat za vycházející hvězdu, která (snad) ukáže Američanům, že jejich závody NASCAR patří všem. A my můžeme pokračovat v nekonečných debatách, který jezdec je lepší, která série je zábavnější, která legenda je více legendární.